Při kritice papeže Františka se setkáváme s protiargumentem: Ale on přece nedělá nic jiného než to, co jeho předchůdci, pouze v tom pokračuje! Je to pravda?
Nelze dát odpověď, dokud si nepředložíme nejzávažnější fakta. Tím principiálním je, že v Katolické církvi již od Druhého vatikánského koncilu (DVK), jenž se konal v letech 1962–5, probíhá systematický a permanentní rozklad věrouky a mravouky. Dnes již díky knize italského historika Roberta de Matteiho „Druhý vatikánský koncil, dosud nenapsané dějiny“ (vyšlo mj. i ve slovenštině, v češtině dosud ne), který důkladně prozkoumal všechny písemné podklady včetně korespondence jednotlivých aktérů, můžeme s jistotou hovořit o záměru likvidace dosavadní katolické nauky ve věci víry a mravů. DVK, první nedogmatický – a tudíž nikoli neomylný – koncil v dějinách Církve otevřel dokořán dveře průniku právě těch bludů, které papež sv. Pius X. odsoudil r. 1907 v encyklice „Pascendi…“ a v dekretu „Lamentabili“ jako modernismus, jenž nazval „snůškou všech herezí“.
Relativismus víry a morálky včetně důkazů Boží existence, tzv. historicko-kritická metoda ve vztahu k Písmu sv., jež zpochybňuje i samotnou pravdivost Nového zákona a zázraků Kristových, a teze o údajném „vývoji dogmat“, což znamená, že se mohou měnit a to, co dnes Církev neomylně definovala, zítra již platit nemusí – to jsou stěžejní principy modernismu odsouzeného sv. Piem X. V současnosti však jsou fakticky oficiální naukou Církve, přednášejí se na katolických fakultách, v seminářích i na katolických učilištích nižšího typu. Všechno, co sv. Pius X. odsoudil jako modernistickou „snůšku všech herezí“, je dnes v Církvi legitimní a víceméně závazné, zatímco ten, kdo věrně hlásá tradiční nauku, bývá označen jako „konzervativec“, „fundamentalista“ a „polarizátor“ – a je buď odstaven na okraj církevního spektra, nebo přímo postihován zákazy celebrovat, kázat a publikovat v církevních médiích.
De Mattei analyzuje, že právě DVK legalizoval tyto modernistické hereze v Katolické církvi. Jeho dokumenty, jak upozorňoval několikrát arcibiskup Marcel Lefébvre a jak říká též současný námi často citovaný biskup Athanasius Schneider, lze rozdělit do tří částí: tu první tvoří ty, které jsou v souladu s katolickou naukou (např. konstituce Dei verbum), druhé ty, jež obsahují dvojznačné formulace potřebující vysvětlující poznámky, a třetí ty, co jsou nekatolické a zavádějící a proto musí být odmítnuty (např. deklarace Dignitatis Humanae a Nostra Aetate).
DVK se zabývat v tomto článku nebudeme, neboť to by vydalo na jiný samostatný a dlouhý text. Nám jde nyní o postoj tehdejších papežů od Jana XXIII. po Benedikta XVI. Objektivně musíme konstatovat smutnou skutečnost, že všichni (s výjimkou Jana Pavla I., který byl v úřadě r. 1978 pouze jeden měsíc a tudíž se nemohl během tak krátké doby projevit) se nějak podepsali na pokoncilním rozvratu Církve. Všimneme si proto jejich pontifikátů výhradně pod zorným úhlem pravověrnosti podle kritérií nadčasové a věčné pravdy, oceníme v tomto směru jejich klady i zápory.
Jan XXIII.
Stál v čele Církve v letech 1958–63. Svolal DVK jakožto první ryze pastorační a nikoli dogmatický (věroučný) koncil v historii. Komise, která pod vedením kardinála Alfreda Ottavianiho pracovala na jeho podkladech tři roky, je rozeslala ještě před zahájením koncilu 11. října r. 1962 všem biskupům světa. Ty byly v souladu s katolickou naukou. Jenže hned třetí den sněmovního zasedání 13. října zorganizovala skupina prelátů z Francie, Nizozemska, Belgie, Německa a Rakouska (tzv. rýnská koalice) puč, kdy francouzský kardinál Achille Liénart si vzal slovo a jejich jménem prohlásil podklady připravené Ottavianiho komisí za nepřijatelné. Arcibiskup Lefébvre poznamenal, že „tři roky usilovné práce byly hozeny do stoupy“. Jednání koncilu nyní ovládli modernismu naklonění biskupové – a především jejich modernističtí tzv. periti (poradci), jakými byli Karl Rahner, Hans Kueng, Joseph Ratzinger, Henri de Lubac, Yves Congar, Edward Schillebeeckx a další. Někteří z nich (konkrétně Congar a de Lubac) ještě před zahájením koncilu kvůli svým heterodoxním naukám měli zákaz výuky na církevních učilištích a publikování v církevních médiích.
Toto je výňatok. Pre prečítanie celého článku prosím navštívte portál Apologie Cirkve, www.apologie.infoUverejnené so súhlasom správcu portálu a autora článku